Hortus Conclusus  

Obsah

  1. Úvod

  2. Rozhovor u brány

  3. O jednoduchosti ve všem věčném

  4. O změně stanoviště a o stupních

  5. O stavech vědomého bytí a o pomoci v utrpení

  6. O vědomí zemřelých

  7. O velkém riziku pomáhajícího

  8. O karikatuře věčného Já

  9. Ještě jednou o Pravdě a Skutečnosti

  10. O dočasném a věčném prostoru

  11. O asijském náboženství

  12. O mystériu východu 

  13. O formách náboženství

  14. O souhlasu a víře

  15. O nesprávném obrazu Boha

  16. O smyslu veškerého učení

  17. Kde pouze předávám

  18. Komu nemám co říci

  19. O věčné spáse duše

  20. O brzdícím vlivu vyptávání

  21. O dočasné a věčné duši

  22. Co zůstane po smrti

  23. O jednom jméně a  pomoci z nouze

  24. Co by měl člověk sám pochopit

  25. Povážlivé podcenění

  26. O potížích v péči o duši

  27. Jak je věčné pro sebe samé "přirozené"

  28. Na závěr a na rozloučenou

 

Rozhovor u brány

Tomu, kdo je odkázán na své mozkem podmíněné pozorování a na myšlenkové úsudky člověka této země, zůstává téměř vše, co je v něm věčné - tedy to, co nemůže dojít k žádnému jakkoli představitelnému ukončení nebo zániku - skutečně Hortus conclusus: uzavřenou zahradou. Existenci takové psychickým smyslům a všemu myšlení nepřístupné oblasti sice někteří tuší, občas ji vyciťují a velké skupiny lidí v ní věří, ale ti, co tuší, cítí nebo věří, zůstávají vně té zdi, která tvoří hranici mezi pro jejich vědomí vlastní věčnosti uzavřenou zahradou - ztraceným rájem - a oblastí pozemských možností poznání. Ti jednotlivci, kteří nejsou spokojeni s tím, co jen tuší, cítí a v co věří, tu dělící a neproniknutelnou zeď neúnavně obcházejí a ohmatávají, aby snad přece našli nějakou skrytou skulinu, kterou lze rozšířit a skrze kterou lze se pak protáhnout dovnitř. Ti nejšťastnější z hledajících se dostanou ke svému překvapení opravdu k té jedinečné a těžko objevitelné úzké bráně, která by mohla poskytovat přístup k oné “uzavřené zahradě“, jen kdyby věděli, jak ji otevřít. Ale místo aby trpělivě a s důvěrou čekali, zda snad nebude jednoho dne zevnitř otevřena, snaží se téměř všichni, kdo měli to štěstí onu bránu odhalit, obstarat si u podivných zámečníků zvláštní paklíče a utrácet čas svého života stále novými a vždy neúspěšnými pokusy zvenčí otevřít to, co se dá otevřít jen zevnitř. Marná snaha, neblahé zklamání!

   Jen ten, kdo si je sám vědom Věčného a kdo ze své duchovní podstaty je v té, vší pozemské dotěrnosti uzavřené zahradě doma, může tajemnou bránu zevnitř otevřít, ale brána, přestože je takto otevřena, nevpustí žádného, kdo neodhodí všechnu zátěž myšlenkových spekulací a neodhodí všechno oblečení, do kterého se až dosud halil, aby vešel nahý a holý, jak vzešel z matčina těla.

 

   Celá moje životní práce je v nitru připravované a vždy znovu obnovené otevírání té brány, ze které pak mnohými cestami vedu všechny, kteří si nechtějí s sebou vzít nic jiného, než co v nich náleží věčnému životu, k mnou zbudovaným chrámům nauky a k mnou postaveným a slovy věčně platné nauky popsaným sloupům. Každé poučení, které jsem dal svým bližním, je obklopeno zdí této uzavřené zahrady, takže mohu zanechat svoje celé učení pod tímto jménem Hortus conclusus, se kterým jsem spojen a které se mi z dobrých důvodů zdá přiměřené, abych tak zde předkládané závěrečné dílo symbolicky označil. Také tato kniha činí odpovědi, které se v průběhu desetiletí ode mne soukromě jednotlivcům dostaly, nyní mnohým přístupnými a má, stejně jako kniha “Dopisy jednomu a mnohým“, otevřít oči těm, kteří k mé nauce byli přivedeni a jí důvěřovali, aby řadu knih a pojednání, ve kterých se nachází to, co jsem do nich z Věčného dal, považovali za jeden celek, který je založen ve Věčnosti a může být přístupný, když budou splněny podmínky, které Věčné vyžaduje. Často jsem dost o těchto podmínkách hovořil a znova je charakterizoval na předcházejících řádkách.

   Místa v nitru té povždy vší zvědavosti uzavřené zahrady, ke kterým se snažím vést povolané teď také touto předkládanou knihou, skýtají různě orientované pohledy, ze kterých je uspořádání mnou zřízeného chrámu nauky jasně poznatelné. Také některé, dosud neúmyslně skryté a ještě neodhalené tabule a popsané sloupy toho chrámu, pozornému oku již neujdou. Vím skutečně, jak cizí se musí zdát v mých spisech podávaná nauka většině mých bližních a příliš dobře rozumím tomu, že člověk těchto dnů kterému je Věčné jeho zkušenosti cizí, není s to přijmout a pochopit ve správném smyslu, co mu bohužel také o sobě musím říci, nechci-li ho nechat stát před otázkami, které on nemůže ze svého vlastního poznání zodpovědět. Stejně dobře se vyznám v mnohých formách psychologicky maskované podezíravosti, kterou živí nezodpovědná ukvapenost, když jde o všechno, co se zdá nevysvětlitelné, což je nejpohodlnější úkryt pro neschopnost úsudku. Vzhledem k bezpočtu myšlenkově spekulativních výkladů o Věčnosti, je mi též zcela pochopitelné, že se od žádného bližního nemůže očekávat , že by sám byl schopen být zajištěn před vším zklamáním a v nepochybném Věčném se bděle prožívat.

   Všechno správné porozumění zhoršují mimo to mnohé primitivní náboženské představy, které byly do pokročilých náboženství převzaty, a ty se umí z theologických pojmových oblastí s podivuhodnou houževnatostí plevele pevně usadit do mozků, jejichž vlastníci se pokládají za povznesené nad každý dogmatismus. Ne menší myšlenkové překážky jsou ty, které jako hnilobou se živící gigantické popínavé rostliny v tropických pralesích znemožňují veškeré poznání opravdového Věčného v oblasti filosofických systémů.

   Za těchto zde jen souhrnně naznačených okolností je opravdu bolestnou úlohou jako člověk mezi lidmi učit, že jsem - vedle několika málo v nejpřísnějším skrytu setrvávajících bližních v mimoevropském kulturním okruhu - já sám poslem Věčného v oblasti pozemského lidství, když jsem se dobrovolně ve Věčnosti rozhodl, jako jediný překladatel do pozemské lidské řeči převádět to, co je poznatelné jen v prožívání beze slov. Člověk se musí naučit vysmát v sobě každé formě skrytého nebo otevřeného pozemského pudu uplatnit se, nemá-li si ve svém pozemském, časově omezeném bytí nad možnostmi splnění té úlohy zoufat. Jen bezmezná láska ke všem Věčným, lásky hodným hodnotám, které v každém vidí, i když většina si toho sotva je vědoma, vytváří sílu sebe sama stále znova z Věčnosti otvírat, přestože člověk ví, že to zůstává přece většině bližních Hortus conclusus.