Obsah
-
Úvod
-
Rozhovor u brány
-
O jednoduchosti ve všem
věčném
-
O změně stanoviště
a o stupních
-
O stavech vědomého
bytí a o pomoci v utrpení
-
O vědomí zemřelých
-
O velkém riziku pomáhajícího
-
O karikatuře věčného
Já
-
Ještě jednou o
Pravdě a Skutečnosti
-
O dočasném a věčném
prostoru
-
O asijském náboženství
-
O mystériu východu
-
O formách náboženství
-
O souhlasu a víře
-
O nesprávném obrazu
Boha
-
O smyslu veškerého učení
-
Kde pouze předávám
-
Komu nemám co říci
-
O věčné spáse
duše
-
O brzdícím vlivu vyptávání
-
O dočasné a věčné
duši
-
Co zůstane po smrti
-
O jednom jméně a
pomoci z nouze
-
Co by měl člověk
sám pochopit
-
Povážlivé podcenění
-
O potížích v péči
o duši
-
Jak je věčné
pro sebe samé "přirozené"
-
Na závěr a na
rozloučenou
Rozhovor u brány
Tomu, kdo je odkázán
na své mozkem podmíněné pozorování a
na myšlenkové úsudky člověka této
země, zůstává téměř vše, co je v něm
věčné - tedy to, co nemůže dojít k
žádnému jakkoli představitelnému
ukončení nebo zániku - skutečně
Hortus conclusus: uzavřenou
zahradou. Existenci takové
psychickým smyslům a všemu myšlení
nepřístupné oblasti sice někteří
tuší, občas ji vyciťují a velké
skupiny lidí v ní věří, ale ti, co
tuší, cítí nebo věří, zůstávají vně
té zdi, která tvoří hranici mezi pro
jejich vědomí vlastní věčnosti
uzavřenou zahradou - ztraceným rájem
- a oblastí pozemských možností
poznání. Ti jednotlivci, kteří
nejsou spokojeni s tím, co jen tuší,
cítí a v co věří, tu dělící a
neproniknutelnou zeď neúnavně
obcházejí a ohmatávají, aby snad
přece našli nějakou skrytou skulinu,
kterou lze rozšířit a skrze kterou
lze se pak protáhnout dovnitř. Ti
nejšťastnější z hledajících se
dostanou ke svému překvapení opravdu
k té jedinečné a těžko objevitelné
úzké bráně, která by mohla
poskytovat přístup k oné “uzavřené
zahradě“, jen kdyby věděli, jak ji
otevřít. Ale místo aby trpělivě a s
důvěrou čekali, zda snad nebude
jednoho dne zevnitř otevřena, snaží
se téměř všichni, kdo měli to štěstí
onu bránu odhalit, obstarat si u
podivných zámečníků zvláštní paklíče
a utrácet čas svého života stále
novými a vždy neúspěšnými pokusy
zvenčí otevřít to, co se dá otevřít
jen zevnitř. Marná snaha, neblahé
zklamání!
Jen ten, kdo si je sám vědom Věčného a
kdo ze své duchovní podstaty je v té,
vší pozemské dotěrnosti uzavřené zahradě
doma, může tajemnou bránu zevnitř
otevřít, ale brána, přestože je takto
otevřena, nevpustí žádného, kdo neodhodí
všechnu zátěž myšlenkových spekulací a
neodhodí všechno oblečení, do kterého se
až dosud halil, aby vešel nahý a holý,
jak vzešel z matčina těla.
Celá moje životní práce je v nitru
připravované a vždy znovu obnovené
otevírání té brány, ze které pak mnohými
cestami vedu všechny, kteří si nechtějí
s sebou vzít nic jiného, než co v nich
náleží věčnému životu, k mnou zbudovaným
chrámům nauky a k mnou postaveným a
slovy věčně platné nauky popsaným
sloupům. Každé poučení, které jsem dal
svým bližním, je obklopeno zdí této
uzavřené zahrady, takže mohu zanechat
svoje celé učení pod tímto jménem Hortus
conclusus, se kterým jsem spojen a které
se mi z dobrých důvodů zdá přiměřené,
abych tak zde předkládané závěrečné dílo
symbolicky označil. Také tato kniha činí
odpovědi, které se v průběhu desetiletí
ode mne soukromě jednotlivcům dostaly,
nyní mnohým přístupnými a má, stejně
jako kniha “Dopisy jednomu a mnohým“,
otevřít oči těm, kteří k mé nauce byli
přivedeni a jí důvěřovali, aby řadu knih
a pojednání, ve kterých se nachází to,
co jsem do nich z Věčného dal,
považovali za jeden celek, který je
založen ve Věčnosti a může být
přístupný, když budou splněny podmínky,
které Věčné vyžaduje. Často jsem dost o
těchto podmínkách hovořil a znova je
charakterizoval na předcházejících
řádkách.
Místa v nitru té povždy vší zvědavosti
uzavřené zahrady, ke kterým se snažím
vést povolané teď také touto
předkládanou knihou, skýtají různě
orientované pohledy, ze kterých je
uspořádání mnou zřízeného chrámu nauky
jasně poznatelné. Také některé, dosud
neúmyslně skryté a ještě neodhalené
tabule a popsané sloupy toho chrámu,
pozornému oku již neujdou. Vím skutečně,
jak cizí se musí zdát v mých spisech
podávaná nauka většině mých bližních a
příliš dobře rozumím tomu, že člověk
těchto dnů kterému je Věčné jeho
zkušenosti cizí, není s to přijmout a
pochopit ve správném smyslu, co mu
bohužel také o sobě musím říci,
nechci-li ho nechat stát před otázkami,
které on nemůže ze svého vlastního
poznání zodpovědět. Stejně dobře se
vyznám v mnohých formách psychologicky
maskované podezíravosti, kterou živí
nezodpovědná ukvapenost, když jde o
všechno, co se zdá nevysvětlitelné, což
je nejpohodlnější úkryt pro neschopnost
úsudku. Vzhledem k bezpočtu myšlenkově
spekulativních výkladů o Věčnosti, je mi
též zcela pochopitelné, že se od žádného
bližního nemůže očekávat , že by sám byl
schopen být zajištěn před vším zklamáním
a v nepochybném Věčném se bděle
prožívat.
Všechno správné porozumění zhoršují mimo
to mnohé primitivní náboženské
představy, které byly do pokročilých
náboženství převzaty, a ty se umí z
theologických pojmových oblastí s
podivuhodnou houževnatostí plevele pevně
usadit do mozků, jejichž vlastníci se
pokládají za povznesené nad každý
dogmatismus. Ne menší myšlenkové
překážky jsou ty, které jako hnilobou se
živící gigantické popínavé rostliny v
tropických pralesích znemožňují veškeré
poznání opravdového Věčného v oblasti
filosofických systémů.
Za těchto zde jen souhrnně
naznačených okolností je opravdu
bolestnou úlohou jako člověk mezi lidmi
učit, že jsem - vedle několika málo v
nejpřísnějším skrytu setrvávajících
bližních v mimoevropském kulturním
okruhu - já sám poslem Věčného v oblasti
pozemského lidství, když jsem se
dobrovolně ve Věčnosti rozhodl, jako
jediný překladatel do pozemské lidské
řeči převádět to, co je poznatelné jen v
prožívání beze slov. Člověk se musí
naučit vysmát v sobě každé formě
skrytého nebo otevřeného pozemského pudu
uplatnit se, nemá-li si ve svém
pozemském, časově omezeném bytí nad
možnostmi splnění té úlohy zoufat. Jen
bezmezná láska ke všem Věčným, lásky
hodným hodnotám, které v každém vidí, i
když většina si toho sotva je vědoma,
vytváří sílu sebe sama stále znova z
Věčnosti otvírat, přestože člověk ví, že
to zůstává přece většině bližních Hortus
conclusus.